Individuace

Individuace je jedním z ústředních pojmů analytické psychologie C. G. Junga. V jeho pojetí se takto označuje celoživotní vývojový proces, jehož cílem je uskutečňování nebo naplňování jedinečné podstaty každé lidské bytosti. Podle Junga má  osobnost každého člověk jedinečné jádro a energetické centrum ležící v hloubi nevědomí, které nazývá bytostné Já. Jeho působení ovlivňuje zrání a napomáhá rozvoji naší osobnosti. Proces individuace a působení bytostného Já jsou tedy pevně spojeny.

Cílem individuace není dosažení dokonalosti nebo bezvadnosti, ale přibližovaní se k úplnosti a celosti. Jak v životě, tak i v průběhu psychoterapie to znamená vědomě přijmout co nejvíce vědomých i nevědomých součástí, které naši osobnost tvoří. K přirozenosti života náleží jeho pestrost a proměnlivost vyjádřená v široké škále protikladů, jako je zdraví a nemoc, dospělost a dětství, individuální a kolektivní nebo ženský a mužský princip. Pokud se nám nedaří do života zahrnout některé z těchto protikladností, je obtížné neupadnout v jednostrannost a zůstat v kontaktu s energetickými zdroji.

V jungovské psychologii se nevědomí dělí na na vrstvu osobní a vrstvu kolektivní, tzn. všem společnou. Tyto vrstvy jsou vzájemně propojené a tvoří neoddělitelný celek. V kolektivní vrstvě jsou podle Junga uloženy archetypy, což jsou prapůvodní lidské vzorce prožívání. Jung popsal archetyp stínu a persony, anima a animy, moudrého starce a moudré stařeny a bytostné Já. Zde se opět ukazuje princip protikladnosti, který je duševním obsahům vlastní. Během individuace se každý člověk musí konfrontovat s těmito archetypy a integrovat tuto zkušenost do svého života. Tak například dvojice archetypů stínu a persony se pojí s problematikou vyrovnávání se s vlastnostmi, ke kterým se nehlásíme a schováváme je za maskou – personou –  před světem i sebou samými. Dvojice archetypů anima a animy je spojena s tématem protikladnosti pohlaví. Každý muž v sobě nese obraz animy – duše jako protiklad své mužské přirozenosti a naopak.

Pokud si představíme proces individuace jako životní cestu, na které poznáváme sami sebe, je  potom úkolem psychoterapie napomoci, aby tento proces mohl probíhat co nejpřirozenějším způsobem. Proces individuce může člověku zprostředkovat životní smysl a plnost, neboť v kontaktu s bytostným Já je v kontaktu se zdrojem a s tvořivostí života.